Nejdelší jízda

5. srpna 2016 v 14:06 | Daisy Moon |  Knižní recenze
The Longest Ride
Nicholas Sparks


Jednadevadesátiletý Ira Levinson chce ještě naposledy zajet do hor na místo, kde strávil s milovanou Ruth líbánky. V hustém sněžení však přehlédne zatáčku. Na zledovatělém srázu se zlomenou rukou a rozbitou hlavou nezbývá Irovi než doufat, že si auta někdo všimne a zachrání ho. Při vědomí ho udržují vzpomínky na manželku, která zemřela před devíti lety.
O pár desítek kilometrů dál se Sophia Danková, dcera slovenského emigranta a Francouzky, poprvé v životě jede podívat na býčí rodeo, aby přišla na jiné myšlenky po nepříjemném rozchodu. Seznámí se s vítězem závodu, sympatickým kovbojem Lukem. Luke žije jen s matkou na ranči, stará se o dobytek, koně, pěstuje zeleninu, stromy, každý den tvrdě pracuje, aby rodinný majetek ve finančních nesnázích zachránil. Sophia se ocitá ve světě, jenž má jen pramálo společného s pohodlným životem studentky dějin umění. Navíc Luke skrývá tajemství, které by mohlo jejich vztah ukončit. Ira a Ruth. Luke a Sophia. Dvě dvojice, jejichž osudy se nečekaně propletou. Kdo koho vlastně zachrání?

Tuto knížku mi půjčila spolužačka. Nicholase Sparkse mám moc ráda, líbí se mi jeho styl psaní, kdy se každá kapitola zaměřuje na někoho jiného. Jeho knížky jsou pořád o tom samém, ale přesto je každá svým příběhem originální. Vlastně ani nevím, co k oficiálnímu obsahu víc napsat... Snad jen že každá si občas potřebujeme trošku pobrečet nad romantickými příběhy. Nicholas Sparks je ta nejlepší volba, ať už Poslední píseň, Milý Johne nebo třeba právě Nejdelší jízda.

Pokud vás knížky nebaví, můžete se podívat na stejnojmenný film. Některé souvislosti tu chybí, jiné jsou úplně pozměněné, ale celkově to není špatné.

Počet stran: 432
Er-forma
První vydání: 2014
 

We've got the party!

18. června 2016 v 14:30 | Daisy Moon |  Vykecávačky
,,Teď ti přijde, že to není nic pro tebe, ale až to vyzkoušíš, nebudeš chtít přestat," řekla mi kamarádka ve vlaku cestou do klubu. Jo, tak proto se mi teď chce brečet, chci se tam totiž hned vrátit...

Chtěla bych vám dneska shrnout moji jedinou a doufám že na dlouho i poslední zkušenost s "pařením".

Každý by si to měl asi jednou vyzkoušet. Já jela hlavně kvůli kamarádce, kvůli okusení té úžasné zábavy už míň. Přibraly jsme k sobě spolužáka a ve třech jsme vytvořili takovou normální partičku. Neměla jsem velká očekávání. Samozřejmě v koutku mysli jsem si říkala, co kdyby se tam náhodou objevil nějakej pěknej borec... Ale hlavně jsem se modlila, abych ten večer vůbec přežila.


Moje myšlenky na romantické seznaméní jsem ale téměř hned vypustila z hlavy. Všichni lidi, které jsme tam potkali, nám hned začali nabízet cigarety. Ostatní si bez ostychu vzali z krabičky a vyšli ven pokuřovat. A já tam vedle nich jen stála a odmítala jednu za druhou. Možná bych měla podotknout, že jsem do té doby neměla sebemenší tušení, že někdo z mých spolupařmenů kouří.
,,Ty jsi nějaká slušná ne?" zeptal se jeden náhodný kluk, od kterého si právě vzali spolužáci další. Vůbec jsem nevěděla, co mu na to odpovědět.
Nejvíc mě štvala spolužačka, která mi neustále ty hnusný nechutný cigarety vnucovala: ,,Na chlast to chutná ale úplně jinak!" Musím se poplácat po rameni, že jsem celou noc dokázala říkat NE.

Dneska už se nikdo neumí bavit bez drog. A nemám teď na mysli alkohol a cigarety. Stačilo se rozhlédnou kolem sebe. Hodně lidí jen postávalo vedle parketu v úplně jiném světě. A když nám někdo další začal strkat cosi pod nos (později jsem zjistila, že je to popers), měla jsem sto chutí začít řvát.


Další věcí, která mě tam extrémně štvala, byli kluci, co si mysleli, že jim patří svět a plácali mě po zadku. Ze začátku jsem si z toho nic nedělala, ale po chvílli už jsem z toho tak trochu šílela. Nejhorší je, že jsem v tom davu většinou neměla nejmenší tušení, kdo to byl. Až jednou jsem si byla opravdu jistá, otočila se a vrazila mu facku. A to už mi bylo jedno, že si o mě všichni začali myslet, jaký jsem hrozný nervák, což já opravdu nejsem.

Zbytek večera jsem tancovala na tu drumovou jednotvárnou hudbu a v duchu si zpívala písničku od Green Day - Kill The DJ


Domů jsme jeli prvním vlakem. Náladu mi trochu zlepšil východ slunce, který jsem viděla snad poprvé v životě. Paření neodsuzuju, jen si říkám, že v šestnácti je na to zkrátka maličko brzy, aspoň v mém případě.

Odveď mě domů

29. května 2016 v 13:07 | Daisy Moon |  Knižní recenze
Calling Me Home
Julie Kibler


Vlastní rodinnou historií inspirovaný debut americké autorky, vyprávějící neobyčejně srdceryvný příběh osudové, ale zapovězené lásky, předsudků a hanby. Osmdesátiletá Isabel poprosí svou oblíbenou kadeřnici, aby ji odvezla do Texasu na pohřeb. Po cestě začne vzpomínat na život, který prožila. Všechno hezké začalo v roce 1939, kdy se šestnáctiletá dcera zámožného lékaře na večírku seznamuje s bratrem své černošské služebné…

Knížku mi půjčila spolužačka, když jsem si jí stěžovala, že nemám co číst. Na první pohled mě nezaujala, ale ani neodradila, a protože jsme zrovna měli ve škole velmi nudnou hodinu a zapomněla jsem si svou právě rozečtenou knihu, pustila jsem se do ní.

Nejsem ten typ, co knížku odloží, když se mi hned na začátku nelíbí. Četlo se to sice hezky, ale přišlo mi to poněkud suché. Čekala bych daleko víc napětí, ale z řádků jsem až na pár výjimek necítila vůbec nic kromě povinnosti číst dál. Vím, že v té době všechno fungovalo trošku jinak, ale první část byla strašně neosobní. Tohle ale nemůžu tak svalovat na příběh, který je rozhodně originální, jako spíš na autorku. Takovýto děj by měl být nabitý emocemi, avšak bohužel v tomto případě nebyl. Už jen kvůli tomu se knížka strašně vlekla. Po každé další přečtené kapitole jsem kontrolovala, kolik mi toho ještě zbývá, a to asi není úplně nejlepší. Rozbrečela jsem se u ní jen jednou, a to téměř až na konci.

Zpracování zkrátka není úplně nejlepší. Ale ten příběh je úžasný. Láska, kterou rozděluje jen barva pleti. Podle mě by si tohle měl každý přečíst a pořádně se nad tím zamyslet. Rasismus a diskriminace je problémem jak minulé, tak současné doby. A troufám si říct, že tu vždycky ta bariéra bude.

Možná se vám moje recenze zdála víc kritická, než jsem zamýšlela. Knížka ale rozhodně stojí za přečtení.

,,Přestože znáte konec, stejně jaksi doufáte, že to vše skončí happy endem."

Počet stran: 344
1. vydání: 2013
 


Teď a tady

24. května 2016 v 17:21 | Daisy Moon |  Filmové a seriálové recenze
Now Is Good
2012


Sedmnáctiletá Tessa miluje život. Když je jí diagnostikována smrtelná nemoc, rozhodne se využít každý zbylý moment svého života a sestaví si seznam věcí, které by měl normální teenager zažít, a to včetně drog a ztráty panenství. S pomocí kamarádky Zoey uvede svůj seznam do pohybu. Zatímco se členové její rodiny každý sám svým vlastním způsobem vyrovnávají s představou ztráty Tessy, ta objevuje úplně nový svět. Je odhodlána si užít každý den, co nejvíc to jde. A ačkoliv zamilovat se do souseda Adama na seznamu nebylo, je to pro Tessu tou nejúžasnější zkušeností

Film mi doporučila kamarádka, že prý je podobný Hvězdám nám nepřály. Hvězdy miluju, ať už knížku nebo film. Od tohohle jsem si moc neslibovala. Poslední dobou si lebedím v depresivnějších příbězích, je to lepší než ty americké romantické komedie, které jsou všechny na jedno brdo. Film ale nebyl tak depresivní, jako spíš vleklý. Od začátku to bylo drama a tak trochu psycho, ale čekala jsem nějakou složitější zápletku, ta však nepřišla. Děj nijak negradoval, spíš se postupně schyloval k neodvratitelnému. Konec byl opravdu zvláštní, moc jsem ho nepochopila. Pravděpodobně měl vyzdvihnout nějakou důležitou myšlenku, ale já jsem jí nějak neporozuměla.

I přes to, že jsem v předchozím odstavci jenom kritizovala, se mi to celkově líbilo. Vyvolalo to ve mně spoustu emocí a to jen tak ledajaký film nedokáže.

Kdyby jste chtěli film zhlédnout, najdete ho na youtube s titulky TADY, s dabingem TADY.

A na závěr ještě trailer.


Režie: Ol Parker
Předloha: kniha od Jenny Downham - Ještě než umřu (Before I Die)
Hlavní role: Dakota Fanning, Jeremy Irvine, Paddy Considine

Co na něj říkáte vy?
A jeden malý grafický dotaz. Jsem jediná, kdo má problém při odsazování obrázků od textu? V minulém článku se mi to nakonec povedlo, ale teď se mi odsazení neukládá ani po miliontém pokusu...

Zatracené světlo!

21. května 2016 v 16:55 | Daisy Moon |  Nápady pro šikovné ručičky
Pravděpodobně nejsem jediný člověk, který má prosklené dveře. A ani nejsem jediná, komu pokoj sousedí s kuchyní...

Moje mamka vstává hodně brzo ráno do práce a řeknu vám, to světlo, které ozáří můj pokoj každý všední den o půl paté ráno, je vážně na zabití. A o soukromí nemluvě. Rozhodla jsem se tedy, že vymyslím nějaké řešení zadělání skleněné tabule ve dveřích.

1. PLAKÁTY
Každý si prošel érou časopisů, takže doma určitě nějaké najdete. Proč si ničit namalované zdi izolepou, když si můžete vytvořit nádhernou koláž svých oblíbených celebrit?
Já to měla na dvěřích asi rok, pak však přišlo malování a plakáty se zničily...

2. KARTONY
Vypadá to hnusně, ale efektivnost nemůžu popřít. Bohužel po nějakém čase izolepa přestala tu tíhu snášet a řeknu vám, není lepší pocit, než když se vám to uprostřed noci skácí na zem...

3. PAPÍR V ROLI A TEMPERKY
Postačí vám k tomu velká role papíru, pásmo nebo svinovací metr, nůžky, papírová páska, temperové barvy, štětce atd.
Vyměříte si přesné rozměry skleněné tabule. Na zem si pak nalepíte pomocí papírové pásky větší kus z role. Na něj si pak pomocí pravítka narýsujete tvar velikostně odpovídající sklu. A můžete začít tvořit. Já si vybrala strom, nejdřív jsem si ho načrtla a poté vybarvila černou temperkou. Špatně jsem si ho ale rozvrhla, takže mi dole zbyla spousta místa, napsala jsem tam tedy ještě HOME jako domov. Pořád to nebylo ono, tak jsem se ještě pokusila namíchat podobnou barvu, jakou mám na stěně a pocákala jsem jí strom. A nakonec už jen stačí vystřihnout a nalepit na dveře papírovou páskou. Dejte si velký pozor, aby použité barvy, ať už temperky nebo třeba tuž, neprosákly skrz. Je lepší si to nejdřív vyzkoušet někde bokem.
Tento papír není úplně neprůsvitný, ale světlo mi už do pokoje neproudí. Vytváří to spíš takovou romantickou kulisu.


4. BALÍCÍ PAPÍR
Tuhle metodu nemám vyzkoušenou, ale věřím, že funguje podobně jako ta předchozí. Stačí si v papírnictví vybrat nějaký pěkný motiv a nalepit ho na dveře. Nezapomeňte, aby vám ladil s výmalbou nebo nábytkem. Tohle zvládnou i nezruční a antivýtvarně nadaní lidé.

5. SAMOLEPÍCÍ TAPETY
... A pokud vám přijdou všechny ostatní způsoby příliš laciné, nakupte si 2 m2 pěkné tapety. Nebo rovnou kupte nové dveře.

Snad jsem někoho alespoň trošku inspirovala. Fantazii se meze nekladou a pokud máte nějaký další nápad, budu ráda, když se o něj podělíte.
Vaše Daisy Moon

Jsou světla, která nevidíme

16. května 2016 v 16:01 | Daisy Moon |  Knižní recenze
All the Light We Cannot See
Anthony Doerr

Marie-Laure prožívá s milujícím otcem spokojené dětství v Paříži. Život ji však postaví před první těžkou zkoušku, když v raném věku oslepne. Tehdy ještě netuší, že má před sebou další, mnohem obtížnější zkoušky. Němci obsazují Paříž a Marie s otcem jsou nuceni uprchnout, musejí opustit své dosavadní jistoty a vydat se za nejasnou vidinou bezpečného útočiště. Je ale možné najít takové místo v rozbouřené Evropě? Zvláště když s sebou Mariin otec nese nebezpečné tajemství?
V německé hornické kolonii vyrůstá sirotek Werner, toužící po jiném osudu, než jaký mu byl předurčen. Chce přijít na kloub všem záhadám, které jej obklopují, fascinuje jej věda, technika. Jeho přirozený talent a samozřejmost, s níž je schopen opravit každé rádio, nezůstanou nepovšimnuty. Zajistí mu místo na elitní vojenské akademii pro Hitlerjugend - stane se z něj specialista na odhalování odbojových aktivit. Werner, který si je stále více vědom nelidských důsledků své inteligence, se nakonec při pátrání po odbojářích dostává do Saint-Malo.
Blíží se chvíle osudového setkání...

Na knížku jsem narazila náhodou, když jsem si procházela žebříček The New York Times. Zaujala mě hlavně neobyčejným příběhem odehrávajícím se během 2. světové války. Nikdy předtím jsem nic z té doby nečetla, a když jsem obálku uviděla na stránkách místní knihovny jako novinku, neváhala jsem a hned jsem si ji zarezervovala.

První dojem z knížky byl: Páni, ta je ale tlustá...A já mám tlustější knížky ráda, tohle však už byla výzva i pro mě. Kapitoly ale mají jen pár stránek a děj není celou dobu úplně napínavý, takže jsem ji mohla bez výčitek kdykoliv odložit a skočit si na záchod... nebo do školy. Protože já když se do něčeho ponořím, je pro mě pěkně složité vrátit se zpátky do reality.

Možná mi trošku vadilo, že děj přeskakoval z jednoho roku do druhého. To nejnapínavější se odehrává na konci války, zatímco celý příběh začíná pár let před válkou. A když už se začalo schylovat k tomu napínavému vyvrcholení, ocitla jsem se zase pár let v minulosti... Toto se několikrát opakovalo - strašně otravné... Ale na druhou stranu zajímavé a člověka to tak nějak nutí číst dál, protože kniha je celkem zdlouhavá (a aby taky ne, když popisuje celou válku, to nemůžu autorovi přece vyčítat).

Celkově se mi knížka moc líbila. Není to ta typická romantika, avšak lásky je tu víc než dost. Chytla mě za srdce a už nepustila. MINISPOILER: Nekončí to dobře, ale ani špatně. Pokud máte aspoň minimální znalosti dějepisu, víte, co na konci očekávat.

Počet stran: 539
Er-forma
První vydání: 2015

Doufám, že se vám recenze líbila. Budu moc ráda, když po sobě zanecháte nějaký komentář.
Vaše Daisy Moon

Na úvod...

14. května 2016 v 15:56 | Daisy Moon |  Informační
Zdravím vás a vítejte na mém blogu Daisy Moon.

Jmenuji se Bety a rozhodla jsem se zase po nějaké době začít blogovat. Co se této činnosti týče, jsem velmi nestálý člověk. Už jsem vystřídala spoustu blogů, ale zatím jsem ještě nenašla ten správný okruh lidí, kteří by mé příspěvky pravidelně a s radostí četli. No upřímně, nikdy jsem nepsala o ničem zajímavém. Když jsem si zpětně četla některé mé články patřící do rubriky Deníček, styděla jsem se. Takové žvásty... Nakonec jsem došla k názoru, že můj život stejně nikoho nezajímá a proto chci tuto rubriku úplně vynechat. Neříkám, že se tu nikdy nebudu z ničeho vypisovat, jen detailní popis toho, do koho jsem se zrovna zakoukala, už tu snad nenajdete.


Ráda čtu knížky, koukám na filmy nebo seriály, poslouchám hudbu a tvořím. Pravděpodobně většinu z těchto věcí tu naleznete. Budu se snažit psát optimisticky, srozumitelně a zajímavě.

Snad vás některé z těchto témat zaujme a někdy se sem zase vrátíte.

Vaše Daisy Moon

Kam dál